Moje sladká puberta
Co si budeme povídat, řada z nás má toto šílenství už za sebou a stojí (alespoň malinko) nohama na zemi.
Když zavzpomínám, což není tak těžké, jelikož mi je teprve 21, tohle období bylo na jednu stranu skvělé – bezstarostné, tedy aspoň co se týče diabetu. Nepamatuji si, že by mě trápila hodnota glykémie, ketolátky v moči, možné problémy způsobené špatnou kompenzací, výměnné jednotky a už vůbec ne výměny jehliček či desinfekce při aplikaci inzulínu.. Prostě jsem byla zdravá jako ostatní a přes to nejel vlak. Naštěstí (klepu na dřevo), jsem se nikdy nedostala do větších problémů, i když se tomu zpětně i malinko divím.
Každopádně, jestli to teď čte někdo, kdo se v tomto období nachází a je taky trochu rebel, budu ráda, když se zamyslí nad tím, jestli už toho rebelství nebylo dost .. A pro ty, kteří si to už dávno prožili, těm přeji jen příjemné čtení a snad i trochu nostalgie a vzpomínání, jak pubertu prožívali oni sami.
Škola, škola, škola
Diabetes mi diagnostikovali, když mi bylo čerstvých 12 let. V té době jsem chodila do 7. třídy základní školy. Nikdy jsem se na svou nemoc nevymlouvala, protože jsem jí nedávala takovou váhu a nepřipouštěla si, kolik neplechy dokáže udělat. Lyžák, tělocvik, všechno jsem absolvovala bez sebemenších úlev. Ale angličtina … to je úplně jiná kapitola!
Už od základky jsem obrovský nepřítel jazyků. Jaká to může být náhoda, že vždy, když byla hodina angličtiny, já měla hypoglykemii? Zas taková náhoda to totiž nebyla. Jedno vymyšlené hypo a člověk v angličtině nemusel nic dělat.. Pak jsem přišla na to, že to tak samozřejmě nejde.. Jediné, co jsem si z toho odnesla já, je, že jsem angličtině ani jiným jazykům nedala šanci. Teď jsem na vysoké škole a víte, jak lituji přístupu v předchozích letech? Hodně. Teď musím dohánět všechno, abych nebyla za úplné nemehlo.
Cukrovinky
Tak to je kapitola sama o sobě. Asi když mi bylo 15 let jsem si řekla, že se přeci nemusím vůbec omezovat v jídle. Však proč bych si nemohla píchnout koňskou (tedy vysokou) dávku inzulínu a sníst marsku, kinderbueno a snickersku během 15 minut? Vždyť inzulín to pokryje a já sama sobě dokážu, že si můžu jíst, na co mám chuť. A bohužel, tohle mě drželo skoro půl roku v kuse..
Každý den, po cestě ze školy, jsem se stavila do obchodu pro 3 sladkosti a ty doma hnedka snědla, než mě někdo uvidí - pochopitelně. To, že jsem přibrala asi tunu, zdůrazňovat ani nemusím.
Ale vážně nechápu, že mi to za to stálo. Popíšu vám moje odpoledne. Přicházím z obchodu, píchnu si tak trojnásobek inzulínu, který jsem si píchala k obědu, a zbaštím můj nákup. Následně je mi zle, cukr okolo 18 mmol/l, inzulín asi nestačil, takže dopichuji další koňskou (vysokou) dávku inzulínu a jdu si lehnout.. Hodinu na to se probouzím s hypoglykémií, kdo by to čekal? No prostě… jsem moc ráda, že mám tyhle nesmysly za sebou a pro ty, kdo mlsají v takovém množství – vážně to za to stojí?
Glukometr
Jak už to tak bývá, každý mladý člověk má svou hlavu. Moje hlava mi říkala, že se znám, vím, jaký mám cukr, že poznám hypo i hyper, aniž bych se měřila… Takže, proč bych nosila ten "krám" pořád s sebou? Dobře, neříkám, že je nutné tahat glukometr, i když jdete vyhodit odpadky do popelnice před domem, ale na ty větší vycházky je většinou fajn ho mít. I když se člověk zná, a ví, jestli mu je dobře nebo ne, nikdy nevíte, co s Vámi můžou udělat nervy. Teď Vám popíšu jednu z mých několika příhod „glukometr zůstane doma, já jdu ven“.
Místo? Londýn, Bradavice, nástupiště 9 a ¾. Ne, vtipkuji, tentokrát jen Londýn. Jela jsem s rodinou na výlet do Anglie. Abych řekla pravdu, ani nevím, jestli jsem se na tu cestu nějak chystala z hlediska výbavy inzulínu nebo proužků. Prostě jsem pořád byla na vlně pohody a klidu, že se nic nemůže stát. Jenže! Jedno odpoledne jsme se rozhodli jít nakupovat. Bylo mi tehdy sedmnáct a řekněme si upřímně - která holka by si nechala ujít Oxford street s bambiliónem obchodů? No, já a moje sestřenice Kajda určitě ne.
V Anglii se mnou byla sice i moje mamka, která zodpovědně nosila můj glukometr, když jsem já zrovna protestovala, že tu věc rozhodně nebudu tahat. Jenže tady se stal ten problém. Nakupovat jsme jely bohužel jen já s Kajdou. A jak asi víte, obchody na Oxford street jsou obrovské, několikapatrové. Domluva tedy zněla jasně – jestli se v obchodě ztratíme a nenajdeme se do 10 minut, vyjdeme před vchod a tam už se snad uvidíme. Asi stý obchod, který jsme navštívily, byl TOPSHOP. Od té doby jsem v něm nebyla. :D Že by špatné vzpomínky?
Právě tam se mi Kajda ztratila z dohledu a já jako nemilý bonus měla hypo. Měla jsem u sebe jen jednu malou oplatku, kterou jsem hned snědla a nervózně přešlapovala před obchodem, kdy už se objeví Kajda, abychom šly koupit něco sladkého. Jestli si teď říkáte, proč jsme měly tak blbou domluvu a raději jsme si nezavolaly na mobil.. No, to je další problém - já s sebou nenosila ani mobil. Nevím, jestli mi ta malá sušenka zabrala nebo ne, ale znáte to – nervy udělají své. Klepala jsem se jak ratlík strachem, co se mnou bude. Nakonec jsem se rozběhla k nedalekému stánku s rychlým občerstvením, kde jsem předběhla celou řadu asi deseti lidí se slzami v očích a roztřeseným hlasem jsem se snažila říct něco jako : „Sorry, I am a diabetic and I have a low bloodsugar. One Coke, please.“ Z předchozí kapitoly víte, jak moc mám problém mluvit anglicky, všichni na mě koukali jak na blázna, prodavači jsem hodila 20 liber, nečekala ani na vrácení a colu vypila asi za sekundu.
Woooow, nejdražší Cola v mém životě.. A ani jsem si ji nevychutnala! :D Pak jsem šla zpět před obchod, kde už vyšilovala pro změnu Kajda, kde jsem. Můžu vám říct, že tento zážitek - být v zahraničí, bez mobilu, bez glukometru, abych si zkontrolovala cukr a úplně sama někde uprostřed Oxford street, nebyl vůbec pěkný. Od té doby, tahám na všechny výlety triliardu dia věciček, abych předešla tomu stresu, co jsem tehdy zažila. Takže pro všechny, kteří mají glukometr celý rok doma v šuplíku, nikdy nevíte, co s Vámi udělají nervy a za glukometr „na uklidnění“, byste dali cokoli. Zas tolik tun neváží, aby se nevlezl do kapsy nebo kabelky, ne?
Myslím, že jsem se rozepsala až moc, tak už jen poslední šílenost z mého sladkého života.
Teď už se teda smíříme s tím, že glukometr občas nosíme u sebe, abychom se změřili. Super. Ale tady je dobré si uvědomit, že je pro Vaši kontrolu, ne pro nikoho jiného. Takže sice jsem se měřila, ale hodnoty na glukometru, jakoby nebyly moje. Vždy, když jsem tušila, že mám hyper, (možná teď radím slabším povahám, aby přestaly číst, je to trošinku nechutné :D ), prst jsem si nejprve naslinila, až potom píchla lancetou, aby se kapka krve mírně zředila a glukometr neukazoval tak vysokou hodnotu a pan doktor na kontrole nepoučoval o špatné kompenzaci. Teď se biju do hlavy, jak mě to mohlo vůbec napadnout!!!
Takže další radou je – glykémii si měříte jen a jen pro sebe, abyste dosáhli co nejlepší kompenzace a vyhnuli se komplikacím a ne proto, aby Vás někdo pochválil na kontrole. Stejně se to časem provalí – třeba při odběrech.
Myslím, že každý má období vzdoru a rebelie, každopádně budu ráda, když se nad tím alespoň malinko každý, kdo má pocit, že zdraví není důležité, zamyslí.
A přesto, že studuji aplikovanou matematiku a měl by ze mě být asi nějaký vědec a cukrovinkám bych se měla trošku vyhýbat, můj koníček je pečení dortíků. Jednou v budoucnu si snad otevřu malou cukrárničku, kde rozhodně nebudou dia-zákusky ani nic dia! :D Jednou za čas se mlsat může, tak ať to aspoň chutná dobře! Snad se nevrátím do fáze – jím tunu cukru za den.
Držte palce alespoň Vy, můj diabetolog mi to pořad rozmlouvá – vážně nechápu proč! :D Mějte se krásně a přeji dobré glymči.
Zuzík, 21 let, 9 let diabetičkou 1. typu