Jediné, co jsem kdy psala, byly seminární práce do školy a kdo by řekl, že bude jednodušší popsat příčiny hospodářské krize než uchytit správně to, co se vám děje každý den?
Navenek jsem naprosto zdravá, normální holka, která řeší běžné problémy. Snažím se být usměvavá a veselá, ale rozhodla jsem se poodhalit, co se ve mně ve skutečnosti často děje. Myslím, že diabetikovi pomůže vědomí, že v tom není sám a ostatní lidi třeba alespoň zas o kousek víc porozumí. Zjistila jsem, že to, co jsem napsala, je hrozně negativní. Ale bohužel. Chtěla jsem zkusit přiblížit to, co mě na tom štve nejvíce. A možná už to většina diabetiků ani takhle nevnímá. Pro mě to je ale pořád něco nového. S cukrovkou žiju 3 roky a sice jsem se s ní už hodně smířila a už mi to kolikrát ani nepřijde, ale stejně…
Strašně často slýchám od lidí, že by si nemohli píchat inzulín. To je ale to nejmenší. Sice to bolí (každý večer, když si píchám noční inzulín, tak si zároveň zarývám nehty do stehna, abych se soustředila na tuhle bolest, protože nesnáším tu od nočního inzulínu), ale nevadí mi to. Člověk si zvykne. Mnohem víc mě trápí to, co není zdravému člověku viditelné.
Trápí mě, jakou má nade mnou cukrovka moc.
Ovládá mojí náladu, ovládá můj den, a když si něco umane, nevzmůžu nic. Není vteřina, kdybyste mohli vypnout, protože vám jde o život. A upřímně? Mám taky strach. Nikdy jsem to neřekla nahlas, ale mám. Nechci umřít dřív, nechci přijít o nohu, nechci, aby se mi ničily orgány. Vždy když mám špatný cukr, vím, že mi to ubližuje, a že si ničím svoje tělo.
Když mám nízký cukr, nemůžu mluvit, nemůžu stát, je mi zle, často se i klepu. Když mám vysoký cukr, špatně se mi přemýšlí, jsem protivná, přecitlivělá, bolí mě hlava a není mi dobře ve vlastním těle. A tyhle stavy se stávají kdykoliv. Narušují vám váš den, odepíšou vás klidně na několik hodin z provozu a je jim jedno, co máte zrovna v plánu nebo co musíte udělat. Že máte zkoušku nebo pospícháte na autobus? Smůla – lehni si a lež. A pak nedokážu kolikrát ani pojmenovat věci. A tohle všechno vás občas dovede do situace, kdy se chcete na všechno vykašlat a jenom se rozbrečet. Ale víte co? Nemůžete. Nemůžete před tím utéct. Nemůžete říct- kašlu na to a třísknout inzulínem (a že už jsem to párkrát udělala :D).
Neustále nad tím přemýšlím. Kdy se najím, kde se najím, co si dám, kolik si píchnu, kdy si píchnu a je to hrozně svazující. Někdy si za to, že je mi zle, můžu sama, někdy se to nedá ovlivnit.
Nedávno se mi stalo, že jsem si místo nočního inzulínu píchla denní. Blbost, člověk sáhne místo po žluté barvě po fialové. Tahle blbost mě ale mohla stát život. Kdybych šla spát a neuvědomila si to, nemusela bych se ráno probudit. A v takových situacích se vám udělá úplně zle a řeknete si – sakra, jak málo stačí. Žijete s něčím, co vás může při neopatrnosti nebo nezodpovědnosti připravit o život jak nic. A to je hodně nepříjemný zjištění. Kolikrát jsem byla vzhůru dlouho do noci, protože jsem rovnala cukr a bála jsem se jít spát. Nikdy jsem to před cukrovkou nezažila, že bych měla takhle strach sama o sebe. Slyšela jsem už tolik příhod o tom, jak nějaký diabetik tuhle umřel ve spánku nebo opilý..
Ale tak taky jedna sranda věc.
Jednu dobu jsem přemýšlela nad tím, že kdyby třeba nastal The Walking Dead, tak by mě vůbec netrápili zombie, ale to, kde bych si sakra obstarala inzulin, glukometr a papírky a jehličky :D. A tuhle jsem na to na diabetickým instagramu viděla meme a byla jsem tak pobavená, že nás to trápí celosvětově, že mi to zlepšilo náladu snad celý týden!! :D
Káťa, 22 let, 3 roky diabetičkou 1. typu