Dnes to bude o tom, co může potkat každého diabetika - bezvědomí, přesněji hypoglykemické kóma.
Že se vás to nemůže potkat? Že se to nemůže stát? Může.
Myslela jsem si, že se mi to nemůže stát, když léčbu vcelku dodržuji a výsledky mám dobré. Omyl. Byla noc, když jsem se vzbudila a cítila hypoglykémii (tzn. stav nízkého cukru v těle). Bez potíží jsem došla do kuchyně a chtěla jsem otevřít dveře od ledničky a vzít si džus, jak jsem byla zvyklá. Akorát to nešlo.
Začala jsem se šíleně třást, srdce mi bušilo a já nemohla pohnout rukama. Vlastně mi nešlo nic, jen jsem stála, třásla se a ztrácela zrak. Cítila jsem, jak mě pohlcuje obrovský vlastně nepopsatelný strach. Byla jsem ochromená. Zakřičela jsem: MAMIIII! Víc nevím nic. Ale zachránilo mě to.
Vzbudila jsem se u rodičů v ložnici a měla slzy v očích - protože jsem si uvědomila, co se stalo, a protože jsem byla šťastná z toho, že to dobře dopadlo. Tělo mě celé bolelo a bylo mi neskutečně zle.
Křičela jsem prý několikrát, až jsem vzbudila rodiče i moji ségru. Než doběhli do kuchyně, ležela jsem v bezvědomí v obrovských křečích. To, už ale pochopitelně nevím. Rodiče mi okamžitě píchli GlucaGen a ségra zavolala záchranku, pro jistotu. Naštěstí jsem se probrala, a tak mě nechali doma na hlídání rodičům.
Určitě se to nemuselo stát, ale stalo. Bylo to období, kdy jsem byla hodně fyzicky i psychicky unavená. A tělo mi to jen dalo jasně najevo. Uvědomila jsem si spoustu věcí. Určitě to, že člověk NENÍ STROJ, a že je třeba své tělo poslouchat a dopřát mu odpočinek, jaký si zaslouží. Taky se hodně změnil můj pohled na cukrovku jako takovou. Začala jsem se bát a mít z cukrovky obrovský respekt.
Nechci nikoho vystrašit. Jen se podělit o to, že se doopravdy může stát a je třeba, mít vedle sebe lidi, kteří vám budou umět pomoci. Ale v prvé řadě je důležité CUKROVKU NEPODCEŇOVAT. Musíte jí ukázat, kdo je tu pánem. A zároveň se nepřeceňovat - poslouchat sebe i své tělo. Pokud má tělo energii, zvládne totiž mnohem víc!
Jsem si jistá, že tohle byl opravdu velmi silný milník v mém životě. Okamžik, který mi ukázal, jak málo stačí k tomu, aby všechno skončilo. O to víc skutečně žiji a nebabrám se v blbostech. Vážím si toho, co mám nebo co můžu.
Usínám s džusem a colou vedle postele, nikdy se od té chvíle nestalo, že by mi to tak chybělo. Nikdy bych neusnula bez toho, aniž bych nevěděla, jakou mám glykémii (tzn. hladinu cukru v těle). A mnohem radši jsem v noci výš. A je super, probouzet se bez bolení hlavy po nočním hypu!
Vydržte silní a odhodlaní.
Vaše Zuu.