Změna je život - ať máme na mysli ty menší nebo větší, veškeré změny se zapíšou do našeho života. Některé z nich přicházejí pomalu, jiné nám dokážou během chvilky obrátit život vzhůru nohama.
Každý z nás má svůj příběh, díky kterému je zrovna tam, kde je. Věřím, že vše, co se nám v životě děje, má svůj důvod. Nejsem žádná spisovatelka, ale rozhodla jsem se Vám touto cestou ukázat, že i když v životě musíme překonávat mnoho překážek, stejně tak si ho lze užívat!
Každý den je pro mě výzvou a beru ho jako příležitost, kdy mohu překonat sama sebe, posunout se v životě dál a být díky tomu šťastná.
Chci se s Vámi podělit o jednu z mých, rozhodně největších životních změn, která ze mě udělala člověka, kterým jsem dnes. Zpočátku to vypadalo nevinně, ale pak přišel velký zvrat.
Bylo mi 8 let a místo klasického tanečního tréninku jsem musela na kontrolu k doktorce, jelikož jsem už nějakou dobu trpěla neutišitelnou žízní. Denně jsem vypila nezvyklé množství tekutin a byla hodně unavená. Celé to nejspíš dovršil plavecký kurz, který jsem se školou navštěvovala. Nebylo v mých silách uplavat ani 200 metrů a i přes pokyny trenérky, ať se vrátím zpět plavat, jsem vyčerpaná vylezla z vody a ležela dlouhou dobu vedle bazénu.
Samotnou návštěvu u paní doktorky si pamatuji jen matně. Diagnóza byla poměrně hned jasná. Další mé kroky směřovaly přímo do diabetické ambulance, kde mi bylo oznámeno, že mám cukrovku (diabetes mellitus) 1. typu. To znamená, že mám nefunkční slinivku břišní, která produkuje hormon inzulín, jenž snižuje hladinu cukru v krvi. V důsledku toho si člověk musí kontrolovat hladinu glykemie a v případě potřeby dodávat do těla inzulín pomocí injekcí.
Jako malá holka jsem z toho měla radost a skákala jsem po ordinaci. Dnes si to vysvětluji tak, že jsem se těšila na to, že konečně budu mít plnohodnotnou zodpovědnost jako dospěláci. Vůbec jsem v tom neviděla vědu, budu si vážit jídlo a sem tam dostanu malou včelku.
Za celý pobyt v nemocnici jsem neuronila ani slzu a snažila se být statečná, abych mohla brzo zase domů, za kamarády a začít se opět věnovat tomu, co mě baví.
Vlastně až doma, jsem si více začala uvědomovat, co ta nemoc vlastně znamená. Najednou si pícháte 4 x denně injekce, 4–8 si pícháte do prstu, abyste si zkontrolovali hodnotu cukru v krvi – jestli je v normě, moc vysoká nebo nízká, vážíte si jídlo. Školní batoh je plný jídla tzv. zásobních jednotek, injekcí a nechybí ani glukometr. Rodiče byli moji výborní parťáci, kteří mě v ničem nenechali a ve všem mi pomáhali. Když to dnes takto sepisuji, už mi ani nepřijde, že je toho tolik! Nicméně myslím, že každý diabetik mi dá za pravdu, že ve skutečnosti je toho o moc víc.
Na začátku je důležité, jak se ke změně člověk postaví. Až během nějaké doby se formuje přístup a celkové pojetí. Ne vše můžeme ovlivnit, ale ač se to někdy nezdá, existuje i to, co závisí jen a jen čistě na nás – jak to přijmeme, jak se s tím popereme, co si z toho odneseme a o kolik silnější budeme! Je důležité to nevzdat! Neustále se motivovat a věřit si! Snažme se být přesvědčeni o tom, že to zvládneme – to je klíčový krok k úspěchu!
Ať se v životě perete s čímkoli, přeji hodně sil!
Vaše Zuu.